Dědická nezpůsobilost ve světle aktuální judikatury – část I.

Dědická nezpůsobilost ve světle aktuální judikatury – část I.

Dědická nezpůsobilost nastává tehdy, když se potencionální dědic dopustí takového jednání, které jej diskvalifikuje z dědění, přičemž v ustanovení § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) jsou zakotveny dvě základní skutkové podstaty dědické nezpůsobilosti. První skutková podstata se týká jednání potencionálního dědice, kterým se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli (tj. osobě, po které je vedeno dědické řízení), jeho předku, potomku nebo manželu (dále jen „první skutková podstata“). Druhá skutková podstata se týká zavrženíhodného činu potencionálního dědice proti zůstavitelově poslední vůli spočívající zejména v tom, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil (dále jen „druhá skutková podstata“).

Čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli:

Jak již bylo výše uvedeno, první skutková podstata v sobě zahrnuje čin povahy úmyslného trestného činu, přičemž se nejedná jen o takový čin, pro který potencionální dědic byl pravomocně odsouzen v trestním řízení, ale jedná se i o čin, který má povahu úmyslného trestného činu s tím, že z nějakého důvodu nedošlo k odsouzení jeho pachatele. Důvodů, pro které daná osoba nebyla odsouzena, může být vícero. Jedná se například o případy, kdy osoba nebyla trestně odpovědná pro nepříčetnost, nedostatek věku, nesvéprávnost, následné úmrtí pachatele trestného činu anebo pro neudělení souhlasu poškozeného s trestním stíháním. V této souvislosti lze poukázat na závěry Nejvyššího soudu ČR, který k otázce nepříčetnosti ve vztahu k dědické nezpůsobilosti uvedl následující: „Okolnost, že se osoba trestného činu vůči zůstaviteli dopustila ve stavu, ve kterém byly její rozpoznávací schopnosti podstatně snížené a schopnosti ovládací zcela vymizelé v důsledku požití alkoholických nápojů, je relevantní „pouze“ pro její trestněprávní odpovědnost posuzovanou podle ustanovení trestního zákoníku. Z pohledu práva dědického, resp. při posuzování dědické nezpůsobilosti této osoby, je nutné, aby si soud posoudil její činy sám, aniž by byl vázán rozhodnutím o zastavení trestního stíhání této osoby, a vyhodnotil, zda je čin, kterého se tato osoba dopustila, důvodem pro její vyloučení z dědického práva po zůstaviteli.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2019, sp. zn.: 24 Cdo 4761/2018-II.).

Pro naplnění první skutkové podstaty bude dále zapotřebí, aby byl čin povahy úmyslného trestného činu spáchán proti zůstaviteli. V této souvislosti lze odkázat na případ, v němž byla posuzována dědická nezpůsobilost osoby, která byla odsouzena pro trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, přičemž Nejvyšší soud ČR konstatoval, že „má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je (logicky) nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost, neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2021, sp. zn.: 24 Cdo 106/2021).

Je rovněž třeba mít na paměti, že chování potenciálního dědice vedoucí k případné dědické nezpůsobilosti musí být posuzováno podle právní úpravy institutu dědické nezpůsobilosti účinné v době, kdy k závadnému chování došlo (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2018, sp. zn.: 21 Cdo 5238/2017-II.). Na to nesmí být zapomínáno, neboť aktuální právní úprava dědické nezpůsobilosti se od právní úpravy účinné před 1. 1. 2014 liší. Podle dřívější právní úpravy dědické nezpůsobilosti byl totiž dědicky nezpůsobilý potencionální dědic jen tehdy, dopustil-li se úmyslného trestného činu, nikoliv činu povahy úmyslného trestného činu. tudíž dopustil-li se potenciální dědic činu povahy úmyslného trestného činu před 1. 1. 2014, za který nebyl z nějakého důvodu odsouzen, bude tento potenciální dědic dědicky způsobilým.

Ohledně okamžiku spáchání činu povahy úmyslného trestného činu a jeho časové relevance je dále vhodné odkázat na závěr Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že „čin povahy úmyslného trestného činu spáchaný proti zůstaviteli nebo některé z osob taxativně vypočtených v § 1481 ObčZ způsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele pouze v případě, že byl spáchán ještě za zůstavitelova života.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2019, sp. zn.: 24 Cdo 614/2019). Z daného rozhodnutí vyplývá, že chování zakládající dědickou nezpůsobilost dle první skutkové podstaty je relevantní jen tehdy, pokud jej potencionální dědic spáchal za života zůstavitele.

V navazujícím článku s názvem „Dědická nezpůsobilost ve světle aktuální judikatury – část II.“ je dále rozebrána druhá skutková podstata dědické nezpůsobilosti, prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost a stručně popsány speciální skutkové podstaty dědické nezpůsobilosti.