Formy závěti
Podle ustanovení § 1494 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) je závěť pořízením pro případ smrti, kterým její pořizovatel povolá jednu či více osob alespoň k podílu na pozůstalosti (dědictví), přičemž se jedná o odvolatelný projev vůle.
Formy závěti jsou stanoveny v ustanovení § 1532 a násl. o.z., přičemž v ustanovení § 1532 o.z. je stanoveno, že závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami (tzv. privilegovaná závěť). Zákon rozlišuje tři základní druhy závěti, a to a) závěť sepsanou vlastní rukou pořizovatele a jím vlastnoručně podepsanou (tzv. holografní závěť), b) závěť nesepsanou vlastní rukou pořizovatele, avšak pořizovatelem vlastnoručně podepsanou, o které její pořizovatel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásí, že listina obsahuje jeho poslední vůli (tzv. alografní závěť) a c) závěť sepsanou ve formě notářského zápisu u notáře (tzv. závěť ve formě veřejné listiny). Aby pořizovatel pořídil závěť v jedné z výše uvedených forem, je nutné, aby byly splněny její formální náležitosti, které zákon stanoví pro danou formu závěti. Pokud formální náležitosti závěti nebudou naplněny, bude závěť neplatná a nebude k závěti v řízení o dědictví přihlíženo.
Formální náležitosti holografní závěti
Holografní závěť musí pořizovatel celou napsat „vlastní rukou“ sám, tj. bez pomoci třetí osoby, která by jakkoli ovlivnila charakteristické znaky jeho rukopisu. Pokud by třetí osoba poskytla pořizovateli při psaní vlastnoruční závěti pomoc, která by jakkoliv ovlivnila charakteristické znaky jeho rukopisu, způsobilo by to neplatnost dané závěti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1744/2007). Uvození textu vlastní rukou je z toho důvodu, že závěť nemusí být sepsána pouze rukou pořizovatele, je-li pro pořizovatele obvyklý jiný způsob psaní. Pořizovatel tak může závěť napsat například i ústy či nohou.
Podpis pořizovatele na závěti musí být jeho vlastnoručním podpisem, avšak není třeba, aby podpis obsahoval jméno a příjmení. Postačí tudíž pouze podpis příjmením, což vyplývá i z rozhodovací praxe soudů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1983, sp. zn. 4 Cz 82/82).
K otázce umístění podpisu tak, aby zakončoval text závěti, uvedl Nejvyšší soud ČR následující: „Podpis zůstavitele musí být umístěn na konci textu závěti tak, aby jím byl kryt (stvrzen) zejména projev vůle zůstavitele povolat jednu či více osob za dědice vyjádřený v závěti; v rozsahu, v němž by projev vůle zůstavitele v závěti nebyl kryt jeho podpisem, by mohl sloužit pouze k vysvětlení zůstavitelovy vůle.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5591/2015).
Formální náležitosti alografní závěti
V případě alografní závěti může být text závěti napsán jinak než vlastní rukou pořizovatele, přičemž nejčastěji půjde o sepsání závěti na počítači (nebo psacím stroji), příp. vlastnoručně osobou odlišnou od pořizovatele závěti.
Stejně jako u holografní závěti, je i u alografní závěti požadováno, aby pořizovatel závěť vlastnoručně podepsal, přičemž vše, co bylo řečeno ohledně podpisu pořizovatele u holografní závěti, platí i pro podpis na alografní závěti.
K podpisu pořizovatele a svědků závěti nemusí dojít ve stejný den, neboť pořizovatel nemusí závěť podepsat přímo před svědky. Pouze je vyžadováno, aby pořizovatel před současně přítomnými svědky prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pokud by pořizovatel projev učinil nejprve před jedním a později (byť ve stejný den) před druhým svědkem v nepřítomnosti prvního svědka, byla by závěť v rozporu se zákonem, a tím pádem neplatná.
K výslovnému projevu pořizovatele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, lze odkázat na rozhodnutí Nejvyšší soud Československé republiky ze dne 2. února 1927, sp. zn. Rv I 1261/26, které je stále použitelné i na současnou právní úpravu, a ve kterém bylo stanoveno, že pořizovatel nemusí učinit prohlášení přesnými slovy zákona, ale vždy musí z jeho prohlášení jasně vyplývat, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a nesmí být vzhledem k okolnostem případu žádné pochybnosti o tom, co chtěl pořizovatel svým prohlášením projevit. Nestačí tedy pouhý výrok pořizovatele: „tak to bude“ apod.
Další formální náležitosti alografní závěti se vztahují ke svědkům závěti. Svědky závěti musí být vždy nejméně dvě osoby. Dále je ve smyslu ustanovení § 1539 o.z. nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel (tj. osoba, po které je vedeno dědické řízení) a pořizovatel jsou jedna a tatáž osoba, aby závěť podepsali a k podpisu závěti zpravidla připojili doložku poukazující na jejich vlastnost svědka a údaje, podle nichž je lze zjistit. Svědek závěti musí být funkcí svědka pověřen a musí s tímto pověřením být srozuměn, tj. svědkem závěti není ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96).
Dále je nutné, aby svědkem byla osoba způsobilá svědčit, přičemž svědecká nezpůsobilost je upravena v ustanovení § 1539 a násl. o.z., s tím, že je třeba rozlišovat svědeckou nezpůsobilost absolutní a relativní. O absolutní svědecké nezpůsobilosti hovoříme u osob, které jsou nezpůsobilé být svědkem jakékoli závěti, přičemž absolutní svědecká nezpůsobilost je u osob nesvéprávných, osob, které nejsou znalé jazyka nebo způsobu dorozumívání, v němž je projev vůle činěn.
Relativní svědecká nezpůsobilost se vztahuje na osoby, které by mohly mít na pořízení závěti osobní zájem. Relativně nezpůsobilými svědky jsou především dědic nebo odkazovník (ovšem jen ohledně té části závěti, v níž se jim něco zůstavuje), ale také osoba dědici či odkazovníkovi blízká, příp. zaměstnanec dědice či odkazovníka. Osoba blízká je upravena v ustanovení § 22 o.z. s tím, že mezi osoby blízké patří příbuzný v řadě přímé (rodiče, děti, prarodiče, vnoučata), sourozenec a manžel nebo partner podle zákona upravujícího registrované partnerství. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.
Formální náležitosti závěti ve formě veřejné listiny
Náležitosti notářského zápisu o závěti jakožto právního jednání jsou uvedeny v ustanovení § 63 a násl. zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „notářský řád“). Pokud by notářský zápis o závěti neobsahoval všechny zákonem stanovené náležitosti, tak by dle ustanovení § 6 odst. 1 notářského řádu nebyl považován za veřejnou listinu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1976, sp. zn. 4 Cz 34/76).
Vyhotoví-li notář závěť ve formě notářského zápisu, provede bez zbytečného odkladu dle ustanovení § 35c odst. 1 notářského řádu zápis do Evidence právních jednání pro případ smrti vedeného Notářskou komorou ČR a uschovává tuto závěť ve své kovové skříni, a to bez zbytečného odkladu po jejím vyhotovení (srov. ustanovení § 98 odst. 2 notářského řádu). S ohledem na tyto dvě povinnosti notáře je jistota, že ve chvíli, kdy pořizovatel závěti zemře, závěť vyjde najevo, a to hned při prvotních lustracích prováděných notářem pověřeným projednáním dědictví.
Další výhodou závěti sepsané ve formě veřejné listiny je obrácení důkazního břemene, neboť dle ustanovení § 568 odst. 2 o.z. platí, že zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. Veřejnou listinou je tak dokázáno, že jednající, jenž listinu podepsal nebo jehož podpis byl zákonem stanoveným způsobem nahrazen, skutečně projevil vůli, která je v listině obsažena. Nesouhlasí-li s tím druhá strana, musí tuto zákonem stanovenou domněnku vyvrátit důkazem opaku. Opačně je tomu u závěti holografní anebo alografní (tj. závětí ve formě soukromé listiny), kde je třeba vycházet z pravidla stanoveného v ustanovení § 565 věty první o.z., podle něhož je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. K důkaznímu břemenu ohledně zpochybnění pravosti závěti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021-II, ve kterém je uvedeno: „V řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel po 1. 1. 2014, zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565 věta první občanského zákoníku), tedy závětního dědice.“
Mgr. Martin Hýbl, advokát
