K některým otázkám práva svědka odepřít výpověď v trestním řízení

ZVEŘEJNĚNO: 3. 1. 2024

K některým otázkám práva svědka odepřít výpověď v trestním řízení

Článek 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že „každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ Ustanovení § 100 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t.ř.“) pak konkretizuje zmíněné ústavní právo neudávat sám sebe nebo osobu blízkou, když stanoví, že „svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.“

Subjektivní ústavně zaručené právo svědka odepřít výpověď

Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že právo svědka na odepření výpovědi je jeho zcela subjektivním, ústavně zaručeným právem, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak je sám cítí a vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke svědecké výpovědi nucen (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 89/04, nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 1679/20).

Pakliže svědek využije svého práva odepřít výpověď s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 t.ř., zdůvodní vyslýchajícímu, proč se tak rozhodl, neboť odepření výpovědi nesmí být zcela zjevně bezdůvodné ve vztahu k řešené trestní věci. Svědek však nesmí být veden, tím méně donucován vyslýchajícím k tomu, aby odůvodnil odepření své výpovědi takovými údaji, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu neudávat sám sebe nebo osobou blízkou zkrácen nebo jen ohrožen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97).

K právu svědka odepřít výpověď u přítele

Svědek se může ocitnout v situaci, kdy je ze strany orgánu činného v trestním řízení předvolán k výslechu v trestní věci člověka, s nímž má přátelský vztah, avšak nepatří (v právním slova smyslu) do jeho rodiny. Svědek má za to, že by svojí výpovědí mohl příteli způsobit nebezpečí trestního stíhání a zároveň je toho názoru, že mezi ním a přítelem existuje velmi úzký vztah, a tudíž jde o osobou, jejíž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. V takovém případě je na svědkovi, aby řádně vysvětlil a odůvodnil, že mezi dotčenými osobami existuje tak silný vztah, že by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní.

Neexistují jasná pravidla pro posouzení vztahu mezi svědkem a jeho přítelem a každý případ tak bude nutné posoudit vždy individuálně. Za zmínku však stojí nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18, v němž Ústavní soud dovozuje, že intenzita vztahu musí být vyšší než běžná mezilidská soudržnost a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu vztahu mezi osobami usuzovat (MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. Praha: Leges, 2013, str. 303, 304). Je třeba také mít na paměti, že přátelství v řadě případů představuje výrazně silnější pouto, nežli je tomu u rodinných vztahů. Ústavní soud připomíná i známé rčení, podle kterého si nikdo nevybírá vlastní rodinu, nýbrž právě své přátele.

Intenzita přátelského vztahu může být, jak judikuje Ústavní soud ve výše citovaném nálezu (II. ÚS 955/18), dána celou řadou aspektů, například „podobností názorů a zastávaných hodnot, délkou jeho trvání, společnými zážitky, koníčky, zájmy a dalšími přáteli, profesní provázaností, bydlením v sousedství, vzájemným kamarádstvím dětí, společně tráveným časem apod. Okolnost, že se dané osoby delší dobu nevídají, nicméně sama o sobě (tzn. bez toho, že by např. mezi těmito osobami došlo k závažné roztržce) nemůže být interpretována jako měřítko, z něhož by bylo možno dovodit, že se již nejedná o blízký vztah, jak chybně dovodil okresní soud. Pevnost přátelského vztahu, pojmově spojená s pocitem, že újma způsobená příteli (osobě blízké) se bolestně dotkne i jiné osoby, totiž nemusí vůbec záviset na tom, jak často se tyto osoby stýkají. Z reálného života (a koneckonců třeba i z krásné literatury) jsou ostatně dobře známy velmi pevné přátelské vztahy („přátelství na celý život“), byť se dané osoby z rozličných důvodů třeba i řadu let či desetiletí neviděly. Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného.“

Mohou existovat případy, kdy svědek zcela zjevně bezdůvodně odmítne vypovídat a potom je uložení pořádkové pokuty jistě po právu. Může však nastat i situace, kdy se vyslýchající bude snažit překlenout složitou důkazní situaci právě uložením pořádkové pokuty, která bude „na hraně“. Potom je namístě si položit otázku, jestli taková pokuta je skutečně uložena po právu či zdali náhodou není ve světle výše uvedeného uložena v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny.

Mgr. Martin Hýbl, advokát

Pro bližší informace o poskytovaných právních službách mě neváhejte kontaktovat.

Sídlo

Korunní 1740/129, 130 00 Praha 3

Pobočka

Plhovská 340, 547 01 Náchod

Telefon

+420 607 060 064

ID datové schránky

rgdcrwg

n

Ev. č. ČAK

19588

IČO

09932577

k

DIČ

CZ8912273491

Číslo účtu

238339565/0600

© 2024 Mgr. Martin Hýbl, advokát