Spolužijící osoba jako zákonný dědic ve světle judikatury Nejvyššího soudu

ZVEŘEJNĚNO: 11. 6. 2024

Spolužijící osoba jako zákonný dědic ve světle judikatury Nejvyššího soudu

Podle ustanovení § 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) patří mezi zákonné dědice zemřelé osoby (dále jen „zůstavitel“) v II., případně III. dědické třídě osoba, které žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele (dále jen „spolužijící osoba“).
Na rozdíl od ostatních zákonných dědiců, u nichž je jejich postavení coby zákonných dědiců odvozeno od jejich příbuzenskému poměru k zůstaviteli, je postavení spolužijící osoby jakožto zákonného dědice založeno na faktickém stavu a je odvislé od splnění dvou předpokladů, a to, že daná osoba se zůstavitelem žila ve společné domácnosti nejméně po dobu 1 roku před smrtí zůstavitele, a dále že tato osoba pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele.
Nejvyšší soud ve své judikatuře dlouhodobě vykládá společnou domácnost jako „soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019-II.)
Povaha společné domácnost vylučuje, aby konkrétní osoba mohla mít více než jednu společnou domácnost. Více společných domácností je vyloučeno i u nezletilých dětí v případě, kdy dítě bylo svěřeno do tzv. střídavé péče (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011). Lze tedy shrnout, že k naplnění společné domácnosti je nutné, aby se jednalo o trvalé soužití osob v minimální délce 1 roku před smrtí zůstavitele, kdy dané osoby spolu mají společné bydlení a považují se tak společně za rodinu.
Druhá zákonná podmínka pro spolužijící osobu je péče o společnou domácnost či odkázanost výživou na zůstavitele. I k této druhé podmínce se již vyjádřil ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud, když k péči o společnou domácnost v rozsudku ze dne 28.02.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, uvedl, že „společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost, například poskytování výdobytků z hospodaření na statku. Soužití ve společné domácnosti nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby.“
Co se týče odkázanosti dědice výživou na zůstavitele, tak tento požadavek je splněn tehdy, když se zůstavitel, a to i bez zákonem vyplývající vyživovací povinnosti, buď zcela anebo významnou měrou podílel na zajištění potřeb výživy této osoby. Není přitom významné, jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu byly zbývající potřeby výživy této osoby pokryty (např. rozsudkem stanovené výživné jednoho z rodičů) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009). Je-li výživa osobě případného dědice zůstavitelem poskytována jen z části, tak musí být zůstavitelem poskytována významnou měrou s tím, že k tomuto požadavku na významnou míru poskytování výživy se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. I.ÚS 1902/11, který uvedl následující: „Výklad „významné míry“ musí být přitom proveden tak, aby nebyl příliš extenzivní, protože jinak by mohlo dojít k nepřípustnému omezení práva na dědictví dalších osob. Je vždy třeba v každém případě posoudit nejen to, zda se zůstavitel významnou mírou podílí, ale i to, zda je osoba vyživovaná na zůstaviteli skutečně natolik závislá, že je třeba tuto závislost považovat za odkázanost na výživě zůstavitele, což je nutná podmínka pro dědění ve druhé dědické skupině podle § 475 odst. 1 in fine zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [nyní § 1636 odst. 2 o.z.]. V praxi lze tuto okolnost posoudit například tak, že soud zjistí, že by se bez zůstavitelovy výživy dostala odkázaná osoba do hmotné nouze nebo obdobného postavení, a to například i při zohlednění možné, byť dosud nerealizované vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi ve smyslu § 85 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů [nyní § 910 a násl. o.z.].“
V neposlední řadě je nutné uvést, že pokud by bylo mezi účastníky dědického řízení sporné, zda konkrétní osoba je spolužijící osobou, tj. vznikl-li by mezi nimi spor o dědické právo ve smyslu ust. § 1672 o.z., notář by odkázal spolužijící osobu k podání žaloby na určení, že je dědicem ze zákona, neboť její dědické právo vždy bude bráno jako slabší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1572/2018).

Mgr. Martin Hýbl, advokát

Pro bližší informace o poskytovaných právních službách mě neváhejte kontaktovat.

Sídlo

Korunní 1740/129, 130 00 Praha 3

Pobočka

Plhovská 340, 547 01 Náchod

Telefon

+420 607 060 064

ID datové schránky

rgdcrwg

n

Ev. č. ČAK

19588

IČO

09932577

k

DIČ

CZ8912273491

Číslo účtu

238339565/0600

© 2024 Mgr. Martin Hýbl, advokát