Správa pozůstalosti při neshodách mezi dědici
Od okamžiku úmrtí osoby, ohledně jejíhož majetku probíhá dědické řízení (dále jen „zůstavitele“), do rozhodnutí soudu o dědictví, příp. jiného skončení řízení o pozůstalosti, je nutno spravovat aktiva a pasiva, která náleží do dědictví po zůstaviteli (dále jen „pozůstalost“). Správa tohoto majetku se nazývá správou pozůstalosti s tím, že se jedná o prostou správu dle ustanovení § 1678 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), při které je povinností správce pečovat o zachování podstaty a účelu majetku. Ten, kdo spravuje pozůstalost tak nemůže bez dalšího činit úkony, které by přesahovaly rozsah prosté správy, neboť k takovému jednání je vyžadován souhlas všech dědiců. Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou (tj. osoba, která není plně svéprávná, nebo která je neznámá či nepřítomná, právnická osoba veřejně prospěšná či zřízená ve veřejném zájmu), vyžaduje se souhlas soudu (§ 1679 o.z.).
Správu pozůstalosti primárně vykonává správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, a to buď samostatnou listinou o povolání správce pozůstalosti či závětí obsahující povolání správce pozůstalosti. Povolání správce pozůstalosti vyžaduje ve smyslu ustanovení § 1156 o.z. formu notářského zápisu. Není-li zůstavitelem povolán správce pozůstalosti, vykonává správu pozůstalosti vykonavatel závěti (byl-li zůstavitelem povolán v rámci jím pořízené závěti).
Nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti a ani vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 o.z.). Je-li tedy více dědiců zůstavitele, může správu pozůstalosti vykonávat jen jeden nebo jen někteří z nich za předpokladu, že se na tom dědici jednomyslně shodnou. Neshodnou-li se na tom, spravují pozůstalost všichni dědici společně.
Jestliže správu pozůstalosti má vykonávat více dědiců společně a s ohledem na jejich vzájemné spory nejsou společné správy schopni, bude pozůstalost spravovat správce, kterého jmenuje soud, resp. notář jakožto soudní komisař dle ustanovení § 157 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZŘS“), případně soudní komisař rozhodne dle ustanovení § 156 ZŘS o tom, kdo z dědiců je oprávněn ke správě pozůstalosti. Spory mezi dědici tak nebrání tomu, aby soudní komisař rozhodl o tom, kdo z těchto dědiců bude spravovat pozůstalost.
K rozhodnutí soudu o tom, kdo z více dědiců je oprávněn spravovat pozůstalost v případě neshody dědiců ohledně správy pozůstalosti, se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, když ve svém rozhodnutí uvedl: „Nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). V takovém případě lze rozhodnout usnesením o oprávnění ke správě pozůstalosti dle § 156 ZŘS. Ustanovení § 156 ZŘS opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně. V případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 ZŘS spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 ZŘS.“
Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tak vyplývá, že dochází-li mezi dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, může soudní komisař rozhodnout o tom, že správu pozůstalosti má vykonávat pouze jeden z dědiců, a to zejména za situace, kdy tomuto dědici svědčí právní důvod k dědění, o němž nejsou pochybnosti (např. je dědicem jak ze zákona, tak i ze závěti, tudíž v případě, že soud rozhodne o neplatnosti závěti, stále bude dědicem), dědictví neodmítl a je schopen a ochoten spravovat pozůstalost.
Mgr. Martin Hýbl, advokát
