Ústavněprávní limity pokynů odvolacího soudu ukládaných soudu nalézacímu v trestním řízení

Ústavněprávní limity pokynů odvolacího soudu ukládaných soudu nalézacímu v trestním řízení

Nalézací soud, jemuž byla trestní věc odvolacím soudem vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je, jak stanoví ustanovení § 264 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t.ř.“), vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Takové pokyny ze strany odvolacího soudu k provedení úkonů či doplnění mají však své limity.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21 (dále jen „citovaný nález“) uvedl typické výčty situací, které mají obecným soudům poskytnout referenční kritéria ve vztahu k jimi řešeným případům, tak aby v rozhodovací praxi obecných soudů byl naplněn ústavně-konformní výklad ustanovení § 264 odst. 1 t.ř. z hlediska pokynů týkajících se dokazování a skutkových zjištění.

Pokyny, které odvolací soud uložit smí

Dle citovaného nálezu odvolací soud smí soudu prvého stupně uložit zejména pokyn, aby tento „(i.) doplnil dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně; (ii.) provedl konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zajištěn, ale soud prvého stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán; (iii.) zopakoval již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit; (iv.) nepřihlížel k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný; (v.) hodnotil důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi; (vi.) doplnil odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvého stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvého stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvého stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy.“

Pokyny, které odvolací soud uložit nesmí

Dle citovaného nálezu naopak odvolací soud nesmí soudu prvého stupně uložit zejména „(i.) aby učinil konkrétní skutkové zjištění, či dokonce dospěl ke konkrétnímu skutkovému stavu, či naopak aby určité skutkové zjištění nečinil či určitou okolnost neobjasňoval; (ii.) aby hodnotil důkaz konkrétním způsobem či jej hodnotil jen z některých hledisek; (iii.) aby provedl nezákonný důkaz; (iv.) aby závažnost či pravdivost konkrétního důkazu vyhodnotil určitým způsobem; (v.) aby určitým konkrétním způsobem vyhodnotil spolehlivost důkazu, zejména věrohodnost svědecké výpovědi; (vi.) aby určitou okolnost objasnil jen konkrétně stanovenými důkazními prostředky s výjimkou případů, kdy takový požadavek plyne přímo ze zákona (např. § 105 odst. 4 t.ř.) či kdy jiným způsobem danou okolnost objasnit nelze (např. v některých situacích vyšetřovací pokus); (vii.) aby po provedení úkonů uložených odvolacím soudem upustil od dalšího dokazování, ačkoliv jej vzhledem k dalšímu důkaznímu vývoji je zapotřebí.“

Odepření pokynu soudem prvého stupně

Soud prvého stupně je v zásadě povinen pokyn odvolacího soudu splnit. Avšak za předpokladu, že pokyn odvolacího soudu bude explicitně formulován jako protiústavní, případně je-li zastřená protiústavnost pokynu odvolacího soudu zřejmá, potom je namístě, aby takový pokyn soud prvého stupně odepřel. K takovému závěru bude moci soud prvého stupně v zásadě dospět jen tehdy, jestliže jeho rozsudky ruší odvolací soud opakovaně a skutečnost, že tak činí proto, aby přiměl soud prvého stupně k převzetí svých skutkových závěrů či hodnocení důkazů, vyplývá z konkrétních skutečností a současně takový postup odvolacího soudu nemá žádné legitimní vysvětlení. Tyto konkrétní skutečnosti dle citovaného nálezu mohou spočívat např. v tom, že odvolací soud „(i.) mu ukládá nekonzistentní pokyny; (ii.) po splnění předchozích pokynů přichází s novými, které se týkají skutečností či důkazů, ohledně nichž se od prvního rozhodnutí nic nezměnilo; (iii.) mu nepřímo naznačuje, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před odvolacím soudem obstály; (iv.) mu opakovaně ukládá hodnotit důkaz z různých hledisek, ačkoliv tak mohl učinit již napoprvé a od prvního provedení důkazu se podstatně nezměnila situace; (v.) mu uloží pokyn, který považuje za nezbytný pro objektivní objasnění věci, avšak poté, co jej soud prvého stupně nesplní, ale změní svá skutková zjištění ke spokojenosti odvolacího soudu, na jeho splnění netrvá; (vi.) mu ukládá opakovaně neurčité a obecné pokyny (např. důkladněji zvážit, pečlivěji odůvodnit, více se zabývat) ohledně stejné skutečnosti či důkazu, bez ohledu na to, že soud prvého stupně v tomto směru vynaložil zvláštní úsilí a opakovaně se danou otázkou zabýval, byť pokaždé dospěl ke stejnému výsledku; (vii.) vyjadřuje přímo či nepřímo svůj názor na spolehlivost důkazu (zejména na věrohodnost svědka, obviněného, spoluobviněného či znalce); (viii.) operuje bez vlastního provedení dokazování otevřeně či implicitně se skutkovým zjištěním, které soud prvého stupně v dané věci vůbec neučinil, či je dokonce vyloučil, uplatňuje rozdílný standard přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvého stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž sám souhlasí, či nikoliv; (ix.) slevuje ze svých původně vysokých požadavků na odůvodnění, jakmile soud prvého stupně přijme jím preferované závěry, případně změní-li soud prvého stupně svůj závěr, který původně logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, akceptuje změnu takového závěru, která konvenuje jeho vlastnímu názoru, aniž by se soud prvého stupně vypořádal se svou původní argumentací a vysvětlil, proč se od ní nově odchýlil, atd.“

Proto rozehrají-li mezi sebou obecné soudy soudní ping-pong, kdy dochází k opětovnému vracení věci odvolacím soudem soudu prvého stupně a je tak činěno v neprospěch obžalovaného, i když prvoinstanční rozhodnutí je pro obžalovaného příznivé, je třeba, aby si obhajoba vždy položila otázku, zdali pokyny odvolacího soudu respektují výše nastíněné limity a v případě, že nikoliv, tyto skutečnosti i namítla.

Nedávno byl onen soudní ping-pong řešen Ústavním soudem nálezem ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, v němž Ústavní soud shledal pochybení odvolacího soudu, který neústavně zasahoval do skutkových zjištění okresního soudu a tím jej přiměl k rozhodnutí o vině stěžovatelky. Ostatně i sama samosoudkyně soudu prvého stupně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatovala, že napadený rozsudek vydala toliko na pokyn krajského soudu z obavy o odnětí věci krajským soudem, neboť se tak již v minulosti několikrát stalo, přičemž nešlo podle jejího soudu o vyjádření závazného právního názoru krajským soudem, ale o neakceptaci jiného než odsuzujícího rozhodnutí

Závěrem je třeba uvést, že výše uvedené ústavněprávní limity platí, jak výslovně uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, i pro pokyny soudu stížnostního ve smyslu ustanovení § 149 odst. 6 t.ř., pokyny nejvyššího státního zástupce ve smyslu ustanovení § 174a odst. 3 t.ř., dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 t.ř., Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení § 270 odst. 4 t.ř. či soudu řediteli věznice ve smyslu ustanovení § 324a odst. 4 t.ř.

Mgr. Martin Hýbl, advokát