Zásada zákazu reformace in peius a trestní řízení

Zásadu zákazu reformace in peius známe primárně z trestního práva procesního a zjednodušeně napsáno znamená „zákaz změny rozhodnutí k horšímu“, pakliže je opravný prostředek podán pouze ve prospěch obžalovaného (obžalovaným či státním zástupcem ve prospěch obžalovaného). Výslovně je tato zásada zakotvena v § 259 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) ve vztahu k odvolacímu řízení a v § 265p odst. 1 trestního řádu ve vztahu k dovolacímu řízení.

Zásada zákazu reformace in peius v civilním procesu

Civilněprocesní předpisy oproti trestnímu řádu zásadu „zákazu změny rozhodnutí k horšímu“ výslovně nezakotvují, a tak soudní praxe řešila, zda i v rámci civilního procesu se tato zásada uplatní. Před Nejvyšším soudem se tato otázka objevila v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů. Jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 (dále jen „citované rozhodnutí“). Prvostupňový soud vypořádal nemovité věci ze zaniklého společného jmění manželů tak, že nařídil jejich prodej a rozdělení výtěžku prodeje mezi bývalé manžele v poměru jedné poloviny ve prospěch každého z nich. K odvolání manžela, který s rozdělením „fifty-fifty“ nesouhlasil, odvolací soud rozhodl o disparitním vypořádání v neprospěch manžela, a to v poměru 30 % ku 70 % (manžel měl obdržet 30 % a manželka 70 %). Manžel měl za to, že disparitním vypořádáním v jeho neprospěch za situace, kdy odvolání podal toliko on, a nikoliv i manželka, odvolací soud porušil zásadu zákazu změny rozhodnutí k horšímu, a proto v dané věci podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož dovolání Nejvyšší soud vyhověl.

Zásada zákazu reformace in peius jako důsledek zásady dispoziční

Nejvyšší soud uvedl, že i když v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) není výslovně zásada zákazu reformace in peius vyjádřena, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Naopak v případech, které jsou ovládány zásadou oficiality, se zásada zákazu reformace in peius neaplikuje.

Zásada zákazu reformace in peius aplikovaná v řízení o vypořádání společného jmění manželů

Řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, které je ovládáno zásadou dispoziční, zároveň však řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř. a § 212 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud proto není vázán mezemi, kterými se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Smyslem a účelem toho, aby v některých případech odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i v širším rozsahu, než požaduje odvolatel, je dle citovaného rozhodnutí především to, aby se zabránilo vydání rozhodnutí, které bude obsahovat vzájemně rozporné výroky.

Dle citovaného rozhodnutí systematickým a teleologickým výkladem je třeba dospět k závěru, že § 212 písm. c) o.s.ř. nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo. V případu odvolatele-manžela se ale tak stalo, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se změnila parita podílů v jeho neprospěch. Naopak v případě, že by se odvolali oba, jak manžel, tak i manželka, která by s rozhodnutím prvostupňového soudu nesouhlasila, zásada zákazu reformace in peius by se neuplatila.